Proměnit šrámy na duši ve hvězdy na nebi
aneb Jak se v životě vypořádávat s problémy
(přednáška Br. Shubamrity z červnového setkání v pražském hotelu Step)
Rád bych se ve své dnešní přednášce dotkl tématu, které je nám všem blízké, a sice problémů, které nás v životě potkávají, a způsobu, jakým jim čelit. Nejprve bych si dovolil ocitovat Ammu, která říká:
„Život je jako hra v karty. O tom, jaké karty dostaneme do ruky, nemůžeme předem rozhodnout. Někdy jsou dobré, jindy mizerné. Jsou lidé, kteří hru s takovými kartami již dopředu vzdávají a tvrdí, že v ní nemá cenu pokračovat. To jsou ztracené případy. Profesionální hráč však ke hře se špatnými kartami přistupuje jinak: hraje obezřetně a opatrně a tímto způsobem může nakonec obrátit prohru ve výhru.
Podobně je tomu i v životě. Nad situacemi, které v životě nastanou, nemáme nikdy plnou kontrolu. Jestliže však každý svůj krok činíme uvědoměle a ostražitě, pak se stejně jako profesionální hráč v karty nemůžeme minout úspěchem.“
Když nám všechno vychází podle našich představ, jsme velmi šťastní a plní nadšení. Sotva se ale odněkud vynoří problém, začínáme o svou psychickou pohodu přicházet a cítíme se pod psa. Aby k tomu nedocházelo, je potřeba se naučit s životními problémy úspěšně vypořádávat.
Jednomu známému spisovateli se kdysi nějaký člověk svěřil: „Jsem unavený. Už nemám sílu věčně řešit samé problémy. Nemohl byste mi říci o nějakém místě, kde bych mohl žít bez starostí?“
A spisovatel řekl: „Beze všeho. Tady vlevo je místo, kde najdete tisíce bezstarostných lidí.“
Muž se podíval tím směrem a místo spatřil. Byl to hřbitov.
Problémy jsou pro život příznačné. Život bez zkoušek by za mnoho nestál. Teprve v životních zkouškách se může projevit krása života.
Na světě existuje jenom jedna věc, kde nabídka převyšuje poptávku – problémy!
Nemůžeme od problémů věčně jenom utíkat, musíme jim naopak utíkat vstříc. K tomu potřebujeme někoho, kdo nás povede, a Boží milost. A zde je třeba si uvědomit, jak nesmírně důležitá je v tomto ohledu role skutečného duchovního mistra. Takové osobnosti poukazují na nepostradatelnost spirituality v našich každodenních životech, protože spiritualita nás učí, jak navázat s životem smysluplný vztah. Jestliže těmto zákonitostem porozumíme, pak pro nás nebude těžké zachovat klid i v nepříznivých situacích. Místo toho, abychom se spoléhali na druhé, začneme se spoléhat na nevyčerpatelný zdroj síly ve vlastním nitru. Tak budeme mít v duši pokoj za všech okolností, v jakémkoli prostředí.
Abych blíže vykreslil onu sílu, kterou člověk tímto způsobem nazírání věcí může získat, chtěl bych vám vyprávět jednu příhodu, která se stala v Indii asi před patnácti lety.
Za Ammou tehdy pravidelně docházel jeden burzovní makléř. Setkání s Ammou v něm probudilo silný zájem o spiritualitu. Když na něj jednoho dne došla řada ve frontě na daršan (Daršan: Každému člověku, který k Ammě přijde, se Amma individuálně věnuje. Podrží jej v milujícím objetí, dá mu možnost na cokoli se zeptat a podle jeho potřeb mu odpoví.), Amma se jej zeptala: „Jak se vám daří v práci? Mám pocit, že to není úplně dobré, že?“ Muž se usmál a řekl: „Matko, v životě jsou světlé chvilky, ale i těžké momenty. Ty jsi mne však naučila neztrácet vnitřní klid ani uprostřed těch nejhorších problémů. Proč bych si měl dělat vrásky?“
Po několika minutách se před Ammou objevila jeho žena a Amma jí položila tu samou otázku: jak se jejímu muži daří v zaměstnání. Žena pravila, že před několika málo dny došlo na burze k propadu akcií a manžel přišel v transakcích o milion rupií. Když jsem to uslyšel, znovu jsem pohlédl na muže, který seděl v blízkosti Ammy a pokojně meditoval. Na jeho tváři nebyl znát ani stín napětí nebo úzkosti. Byl tak klidný.
O podobném incidentu před mnoha lety četl v jednom časopise. Také šlo o příběh burzovního makléře. Krach na Newyorské burze přivedl řadu makléřů na mizinu. Mezi postiženými byl i autor článku. Říci, že byl zoufalý, je slabé slovo. Neviděl způsob, jak se znovu postavit na nohy. Rozhodl se spáchat sebevraždu. Zanechal po sobě vzkaz na rozloučenou, nasedl do auta a zamířil k Manhattanskému mostu s úmyslem vrhnout se do řeky. Když dorazil na místo, zůstal stát jako přikovaný. Se stejným záměrem už na mostě postávalo asi třicet jiných makléřů. A jak to dopadlo? Náš makléř se vrátil domů. Došlo mu, že člověk by se neměl tak snadno vzdávat.
Vidíte ten rozdíl? Situace na obou místech jako by si z oka vypadly. Avšak v jednom případě najdeme třicítku sebevrahů na mostě, zatímco ve druhém vyrovnaného člověka pohrouženého v meditaci.
Kde ale takovou sílu ke zdárnému řešení problémů v životě vzít? Amma říká, že stačí změnit náš pohled na překážky a použít je jako odrazové můstky ke šťastnějšímu životu. A to nám na svém životním příkladu ukazují i všichni velcí duchovní učitelé. Nikdo z nich to neměl v životě snadné. Všichni museli čelit nespočtu překážek a odpůrců. Přesto to dokázali s úsměvem na rtech. Vezměme si za příklad život Ammy: Již od útlého věku si Amma byla vědoma Boha a zakoušela jeho přítomnost. Dlouhé hodiny dokázala prosedět v meditaci, neustále zpívala písně, ve kterých vyjadřovala svůj stesk po Bohu, nebo se starala o chudé a nemohoucí lidi ve vesnici. Její vlastní rodina si přitom naprosto neuvědomovala, v jakých duchovních výšinách Amma ve svém vědomí přebývá, a vesměs pro ni neměli pochopení. Ammu však nic neodradilo. Ani když ji vyhodili z domu a celé měsíce musela žít bez střechy nad hlavou, vydána na milost a nemilost matce Přírodě. Amma všechno snášela s klidem. Zašlo to až tak daleko, že se ji dokonce pokusili zabít. Ale Ammou nic neotřáslo, a nakonec si i její nejzarytější odpůrci uvědomili vlastní pošetilost a začali Ammu obdivovat.
Když se Ammy jednou někdo zeptal: „Ammo, to jsi při všech těch těžkostech ani jednou neklesla na duchu?“ Amma odpověděla: „Všechny těžkosti mi ve skutečnosti pomohly k tomu, abych si uvědomila pravou povahu světa, kde nikdo nemiluje druhého víc než sama sebe, a o to pevněji jsem zakotvila svou mysl v Bohu.“ Krásný příklad toho, jak se k obtížným situacím v životě postavit…
V této souvislosti stojí k zamyšlení anglické přísloví, které říká: „Je dobré nezapomínat na to, že čajová konvice, ačkoli je až po krk plná vroucí vody, si nepřestává zpívat.“
Všimli jste si někdy, jak se v přírodě chovají orli, když se blíží bouře? Orel vylétne na nějaké vysoké místo a čeká, až vichr přinášející bouři udeří. Když se rozpoutá peklo, orel roztáhne křídla a nechá se větrem vynést nad bouři. Nesnaží se před bouří uniknout, naopak jí využije k tomu, aby se dostal nad ni. Máme-li k bouřím, které do našich životů vtrhnou, správný postoj, budeme jich schopni využít a právě s jejich pomocí vzlétnout blíž k Bohu.
Nebo si vezměme jiný příklad, tentokrát z fotbalu. Jestliže Messi vystřelí prudký rohový kop, Carlos Tevez nemusí do protiúderu vložit žádnou sílu; stačí, aby míč nasměroval správným směrem do protivníkovy brány. Stejné je to i s problémy: ohlašují se s velkou silou, ale když jim udáme správný směr, mohou nás v životě posunout vpřed.
Umění řešit problémy lze shrnout do tří bodů: 1. Akceptovat a rozpoznat problém 2. Probudit v sobě skrytý potenciál 3. Prosit o Boží milost.
Bod 1: Ze všeho nejdříve musíme vůbec připustit, že nějaká svízelná situace či problém existuje, a ne se jim křečovitě bránit. Když nás v životě zastihne nějaký problém, naší první reakcí bývá, že se mu stavíme na odpor. Slýcháme, jak lidé říkají: „To snad není pravda. Nevěřím, že se to děje právě mně.“ Takovýmto popíráním problému jenom zbytečně plýtváme silami.
Pak se také často pokoušíme svalit vinu za vzniklý problém na druhé. Tím se nám trochu uleví. Muž obviní svoji ženu, žena zpětně manžela, rodiče dávají vinu dětem, děti viní rodiče. A konečně rodina učiní za problém odpovědnou vládu a nakonec dospějeme k závěru, že za všechno může Bůh. Na povaze problému se ale zatím nic nezmění.
Když byl jednou muž jménem Nasruddin Mullah se svou ženou na dovolené, vloupal se k němu do domu zloděj. Po návratu našli dům vyloupený a žena muži s křikem vyčetla: „Za všechno můžeš ty! Říkala jsem ti, že nemusíme jezdit na celý měsíc. Bývaly by stačily dva týdny.“
Sousedé zaslechli křik a brzy už se k jejich domu seběhla celá čtvrť. Jeden z přítomných prohlásil: „Mullahu, neměl jsi nechávat otevřená okna. Jsi tak neopatrný!“
Jiný řekl: „Zámky nevypadají příliš kvalitně. Mullahu, měl jsi koupit pořádné!“ Každý na Nasruddina Mullaha házel vinu. Po chvíli toho měl muž dost a zvolal: „Přestaňte! Já za to nemůžu.“
Všichni se sborovým hlasem otázali: „A kdo tedy?“
A Mullah nato: „Co třeba ten lupič?“
Všichni rádi hráváme podobné očerňovací hry. Jestliže problémy fakticky akceptujeme, dokážeme také podniknout kroky vedoucí k jejich nápravě. V opačném případě na ně místo činu jen pasívně reagujeme. Skutečným lékem na obtížnou životní situaci je vždy akce, nikoli reakce.
Bod 2: Když vnímáme překážky jako problémy nebo jako krizi, silně nás to rozruší a velice trpíme. A obyčejně se spolehneme na nějakou pomoc zvenčí, které vyřešení problému svěříme do rukou. Neznamená to, že bychom jakoukoli pomoc od druhých měli přehlížet, ale vždy bychom měli mít na paměti, že dotyčný dobrodinec nám zřejmě nebude pomáhat věčně. A musíme vzít v úvahu také to, že za nabízenou pomocí se může skrývat sobecký motiv.
Nějaký muž se jednou chystal skočit z mostu, když vtom vidí, jak k němu přibíhá policista a volá na něj: „Ne, ne! Zadržte! Co že mladík jako vy, který ještě nepoznal, co je to život, se chce utopit?“
„Protože už mám života po krk.“
Policista pravil: „Pojďme to nějak vyřešit. Koukněte, když do té vody skočíte, budu tam muset skočit taky, abych vás zachránil. Voda je ledová a já jsem se právě vylízal ze zápalu plic. Chápete, co to znamená? Ta voda mě zabije. Mám ženu a čtyři děti. Nebudou mít nikoho, kdo se o ně postará. Takže poslouchejte, mladý muži. Nemohl byste udělat malou změnu plánu? Běžte domů a tam se hezky v soukromí oběste.“
Nestačí se pouze spoléhat na pomoc zvenčí; řešení potíží je třeba hledat i ve vlastním srdci. Tam se skrývá nekonečný potenciál. Nač si pořád hrát na vystrašeného zajíce? Tento dřímající potenciál je nutné probudit. A jak na to? Pomůže nám skálopevné přesvědčení, že dané obtížné situaci nečelíme sami – Bůh je vždy s námi.
Vzpomínám si na příhodu ze života jednoho věhlasného světce. Tento svatý člověk se pokoušel shromáždit peníze na výstavbu sirotčince, ale z milodarů se nakonec vyklubaly jen tři dolary. Kdosi se jej zeptal: „Vy si myslíte, že se třemi dolary postavíte sirotčinec?“ Svatý člověk odvětil: „Nikoli. Se třemi dolary nic nezmůžu. Ale s Bohem a třemi dolary neexistuje nic, co bych nedokázal.“
Je velký rozdíl mezi egem a sebedůvěrou. Když jde o naše schopnosti a síly, míváme tendenci chovat se egoisticky a přistupovat k věcem způsobem: „Tohle jsem udělal já, to já jsem udělal tamto, všeho jsem dosáhl pouze vlastním přičiněním.“ Zapomínáme, že sílu potřebnou ke všem našim skutkům nám dal Bůh či Absolutní vědomí. Naopak činy prováděné se sebejistotou vedou k aktivaci toho nejlepšího, co v nás je, pokud si při tom uvědomujeme zdroj síly, která za naším úsilím stojí.
Činy, které vycházejí z našeho ega, v sobě mají vždy nějakou vadu na kráse.
V roce 1998 uvedla Amma v Indii v provoz vysoce specializovanou nemocnici pro chudé a potřebné. K účasti na slavnostním otevření nemocnice byla přizvána řada hodnostářů. Já jsem měl pomáhat s přijímáním těchto VIP hostů. Na tomto úkolu jsem začal pracovat s velkým předstihem. Dva dny před inaugurací mě napadlo: „Tito lidé budou Ammu nepochybně žádat o nějaké její knihy. V Indii se mluví tolika různými jazyky, že by bylo moudré obstarat tyto knihy v různých překladech, pěkně je zabalit a na balíčky připsat, v jaké řeči jeho knihy jsou.“ Práce mě velmi těšila. Pokládal jsem se za perfekcionistu a zářný příklad efektivity pro všechny ostatní. Den D konečně nastal, za Ammou začaly proudit význačné osobnosti a Amma se každému věnovala. Jeden z hodnostářů Ammu poprosil o knížky v hindštině. Hned jsem vyskočil a přinesl balíček označený „hindské“. Podal jsem ho Ammě, aby ho mohla vzácnému hostu předat. Místo toho mi Amma pošeptala do ucha: „To nejsou ty správné knížky. Běž je vyměnit.“ A já jsem jí šeptem řekl: „Sám jsem je balil. Věř mi, jsou to ty správné.“ Amma se mě znovu pokusila přesvědčit, ale já jsem reagoval stejně. Pak už to Amma řekla nahlas, požádala mě, abych došel pro jiný balíček, ale já jsem se pořád zdráhal. Nakonec začala knížky jednu po druhé rozbalovat. Ukázalo se, že všechny jsou v angličtině. Říkal jsem si: „Jak jsem to mohl takhle zpackat? Vždyť jsem si tak dával záležet!“ Ale moje srdce na to znalo odpověď: „Jak jsi k té práci přistupoval? Nemyslel sis náhodou, že jsi spolkl všechnu moudrost světa? Viděl jsi v sobě pana Dokonalého. A tento egoistický přístup tě dovedl k pochybení.“
Jestliže se potýkáme s nějakým problémem, musíme obzvláště snažit, aby v našem postoji nebylo ego. Snaha problém vyřešit musí být doprovázena myšlenkou: „Jsem nástrojem v Božích rukou. Nechť skrze mne proudí Božská síla.“
Bod 3: Třetí bod, který spočívá v uvědomění si omezenosti vlastního jednání, je zásadní. Ať se budeme snažit sebevíc, naše úsilí bude vždy limitované. Ve hře je obrovské množství faktorů, nad nimiž nemáme kontrolu. Například student se může usilovně připravovat ke zkoušce, ale v den zkoušky upadne, zlomí si nohu a nemůže se do zkušebny dostavit; nebo mu těsně před vstupem do zkušební místnosti někdo zatelefonuje a oznámí mu, že někomu z rodiny se velmi přitížilo. Student je touto zprávou otřesen a není schopen se na zkoušku řádně koncentrovat.
K tomu, aby nám byly všechny faktory příznivě nakloněné, je zapotřebí Boží milosti. Naše snažení je úplné, až když je v něm přítomen faktor Boží milosti. Proto se musíme nejenom maximálně snažit, ale také se modlit o Boží požehnání.
Probudit skrytý potenciál nám neobyčejně pomohou duchovní praktiky, jako je meditace. Ty v nás také aktivují schopnost naslouchat Bohu a otevřít se Jeho milosti. Duchovní praxe se však bohužel tradičně ocitá mezi položkami, které jako první odsouváme na zítřek. Snažme se tento zlozvyk napravit a co nejvíce využívat přítomného okamžiku. Amma říká, že Boží milost je vždy a všude kolem nás. Ale abychom ji skutečně mohli obdržet, abychom jí opravdu dokázali otevřít svá srdce, k tomu je potřeba vyvinout úsilí. Jenže my vždy hledáme zkratky. Aniž bychom prokázali alespoň malou snahu, nebudeme nikdy schopni nabrat si z Boží milosti ani kapičku.
Nějaký člověk jednou telefonoval, ale zjistil, že se dovolal jinam, než chtěl. Zjistil, že na druhém konci linky je Bůh. Měl z toho obrovskou radost a zeptal se Jej: „Bože, jak dlouho trvá ve Tvém světě v porovnání se Zemí jedna minuta?“
Bůh řekl: „Jedna minuta v Mém světě se rovná deseti tisícům let na Zemi.“
„A jakou cenu má ve Tvém světě jedno euro?“
„Jedno euro v Mém světě má hodnotu asi deseti milionů eur na Zemi.“
„Bože, mohl bys mi prosím jedno takové euro poslat?“
Po chvilce Bůh praví: „Jistě, synu. Ale minutku počkej.“
Abychom si i v komplikovaných životních situacích podrželi psychickou vyrovnanost, můžeme se cvičit v tom, že se budeme snažit na věci pohlížet pozitivně, že budeme ve všem hledat nějaký klad. Vždy bychom měli tíhnout k pozitivnímu postoji. Ten nám pomůže udržet mysl správně naladěnou a připravenou jednat. Vezměme si několik příkladů z každodenního života:
1. Šaty, které nám jsou příliš těsné, jsou sice nepohodlné, ale na druhou stranu to znamená, že máme dostatek jídla.
2. Trávník, který potřebuje posekat, či okna, která čekají na umytí, pro nás představují nepříjemnou práci, ale neznamená to také, že máme vlastní domov?
3. Když někdo zpívá falešně, může nám to trhat uši. Ale neměli bychom být vděční za to, že máme v pořádku sluch?
4. Hromada prádla, která čeká na vyprání a vyžehlení, je zároveň důkazem toho, že si máme co obléknout.
5. To, že platíme daně, svědčí o tom, že máme práci.
6. Každodenní záplava e-mailů nás může ničit, ale může nás hřát vědomí, že na světě jsou lidé, kteří na nás myslí.
Kéž nás Boží milost naplní láskou a silou potřebnými k tomu, abychom všem životním situacím čelili s odvahou a s úsměvem na tváři!